Jak založit kompost bez zápachu? Omyly, které ho kazí

Kompost zapáchá téměř vždy ze stejného důvodu: je v něm moc vlhkého materiálu a málo vzduchu. Jak založit kompost bez zápachu? Střídejte vlhký zelený materiál se suchým hnědým a mezi vrstvami nechte průchod pro vzduch. Hromada pak místo hnilobného puchu voní po lesní půdě. Většina neúspěchů vychází ze zažitých omylů, třeba že kompost se musí hodně zalévat nebo pořádně udusat. Níže uvidíte, co se v hromadě doopravdy děje a jak vrstvy poskládat, aby se zbytky rozložily za pár měsíců.

Omyl první: čím víc zbytků z kuchyně, tím lepší kompost

Čerstvé kuchyňské zbytky obsahují hodně vody a dusíku. Když je na hromadu nasypete ve vrstvě silné přes deset centimetrů, slehnou se a vytlačí vzduch. Bez kyslíku se rozkladu ujmou bakterie, které produkují zapáchající látky. Pach po zkaženém zelí je tedy znamení, že hromada dusí.

Platí opačná zásada: zbytky přidávejte po menších dávkách a vždy je přikryjte suchým materiálem. Slupky z brambor, kávová sedlina nebo zbytky zeleniny se tak promíchají s hrubší složkou. Vzniká kyprá směs, kterou mikroorganismy zvládnou rozložit. Čím jemněji zbytky nakrájíte, tím rychleji zmizí.

Zvláštní pozornost si zaslouží trávník. Čerstvě posečená tráva se v tlusté vrstvě slepí do hutné břečky a za dva dny zapáchá. Nechte ji proto den zavadnout a přidávejte ji v tenkých vrstvách. Další možností je promíchat ji s drcenými větvičkami nebo suchým listím.

Vrstvení, které funguje: zelené a hnědé

Zelený materiál je vlhký a bohatý na dusík, patří sem zbytky zeleniny, tráva, plevel bez semen nebo kávová sedlina. Hnědý materiál je suchý a pórovitý, tedy listí, sláma, drcené větve, karton nebo piliny z neošetřeného dřeva. Obě skupiny se doplňují. Zelená dodává živiny pro mikroorganismy, hnědá vzduch a strukturu.

Jako praktické pravidlo se obvykle uvádí zhruba dva až tři díly hnědého na jeden díl zeleného, podle objemu. Nemusíte nic vážit, stačí oko. Když směs zapáchá nebo je mazlavá, přisypte hnědého. Když je prašná a nic se neděje, přidejte zelené nebo trochu vody.

Založení začněte hrubou vrstvou na dně, například proutím nebo nařezanými větvemi do výšky asi deseti centimetrů. Ta zajistí odtok vody a přístup vzduchu zespodu. Pak střídejte vrstvy zelené a hnědé, každou v tloušťce několika centimetrů. Nahoru patří vždy suchá vrstva, která láká méně much.

Vlhkost: co znamená vyždímaná houba

Správně vlhký kompost připomíná vyždímanou houbu. Vezměte hrst materiálu a stiskněte ji. Pokud z ní vyteče pramínek vody, je moc mokrá, pokud se rozpadá a je suchá, je potřeba ji zvlhčit. Ideální je, když se jen lehce drží pohromadě a ruka zůstane vlhká.

Po vydatném dešti se otevřená hromada snadno přemokří. Stačí ji přikrýt prodyšnou plachtou, jutou nebo kartonem, který hromadu chrání před lijákem, ale nedusí ji. Fólie utěsněná ze všech stran naopak vlhkost uvězní. V létě naopak kompost vysychá, a pak se rozklad zastaví, aniž by cokoliv zapáchalo.

Zálivku proveďte opatrně, nejlépe konví s růžicí a po vrstvách, ne jedním proudem na vrch. Voda musí prosáknout rovnoměrně. Při přemokření pomůže přehodit hromadu a zapracovat suchý materiál. Cílem je stav, kdy je uvnitř hromady vlhko, ale nevyteče nic.

Proč hromadu nestačí udusat a nechat být

Popularní představa říká, že pevně udusaná hromada se rozloží nejlíp. Ve skutečnosti je to naopak, protože rozklad probíhá hlavně za přístupu vzduchu. Udusaný kompost se promění v hutný blok, v němž se množí anaerobní bakterie. Právě ty způsobují typický kyselý nebo hnilobný zápach.

Řešením je provzdušnění. Jednou za několik týdnů hromadu přeházejte vidlemi tak, aby se vnější části dostaly dovnitř a naopak. Při tom uvidíte, kde je materiál nejvlhčí. Překopání také urychlí zrání, protože zahřátá střední část se promíchá s okrajem.

Pokud se vám hromadu překopávat nechce, využijte alespoň vzduchové kanály. Do středu můžete zapíchnout silnou tyč a několikrát s ní pohnout, nebo vložit svazek větví jako komínek. U kompostérů s víkem se vyplatí občas víko odklopit. Alespoň základní průvzdušnost tak zůstane zachována.

Jak založit kompost bez zápachu na malé zahradě

Na malé zahradě se osvědčují uzavřené nebo lamelové kompostéry, které zabírají málo místa a omezují přístup škůdců. Umístěte je na zem, ne na dlaždice, aby do hromady mohly vstoupit žížaly a půdní organismy. Vhodné je polostinné místo, kde kompost neuschne ani nepromoká. Od sousedovy hranice nechte rozumný odstup, aby případný zápach nikoho neobtěžoval.

Kompostér se hodí i do prostoru, kde nechcete hromadu dělat na očích. Jeho objem by neměl být příliš malý, protože v malém množství se rozklad rozjíždí pomalu a hrozí vychladnutí. Naopak příliš velký se obtížně obsluhuje. Pro běžnou zahradu u domu postačí objem v řádu stovek litrů.

Na úplně malém prostoru funguje i vermikompostování žížalami v bedně, ovšem to je samostatná disciplína s vlastními pravidly. Pro klasický kompost je rozhodující pravidelnost. Přidávejte materiál průběžně a hromadu občas zkontrolujte. Jedna důsledná kontrola týdně je lepší než velký zásah po měsíci.

Co do kompostu nepatří, i když to vypadá nevinně

Zbytky masa, kosti, mastné jídlo a mléčné výrobky jsou hlavní příčinou pachu a lákají hlodavce. Z kuchyně patří do kompostu především rostlinné zbytky. Vařená jídla s omáčkami raději vynechte. Pokud se vám zbytky přesto nasypou, zahrabte je hluboko do středu a překryjte hnědým materiálem.

Další sporná skupina jsou nemocné rostliny a plevel se zralými semeny. Pokud hromada nedosáhne vyšší teploty, choroby ani semena nezničí a vy je pak rozvezete po záhonech. Stejně tak nepatří dovnitř trvalé kořeny jako pýr. Ty končí v popelnici na bioodpad nebo ve spalování, kde je to dovoleno.

Opatrnost je na místě i u citrusových slupek, které lze přidávat jen v malém množství, a u popela z uhlí, který obsahuje nevhodné látky. Dřevěný popel ze čistého dřeva se může přidávat jen v tenké vrstvě. Papír s barevným potiskem, lesklé časopisy a výrobky z umělých hmot kompost neobohatí. Při pochybnostech vždy platí, že co nepochází z rostliny, je lepší nechat mimo.

Zdroje

• Český zahrádkářský svaz
• Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský